Georges Loinger (1910-2018

Ve věku 108 let zemřel 28.12. 2018 Georges Loinger, který za druhé světové války zachránil více než 350 židovských dětí. Bývá zmiňován jako "francouzský Nicholas Winton".

Podobná srovnání jsou spíše symbolická. Každý lidský osud je jedinečný a jedinečné jsou také skutky různých lidí.

Shodou okolností jsem začal psát tento blog v době, kdy na ČT 24 vysílali debatní pořad o hrdinství. Za účasti Jana Sokola, Marka Váchy, Jaroslava Šebka a dalších. Hrdinstvím je zcela určitě, když někdo riskuje vlastní život pro záchranu jiných. Zvláště když jde o bezbranné děti, které vinou nesmyslné krutosti přišly o rodiče, o domov, o všechno... Hrdinové pro sebe nic nečekají. Sir Nicholas Winton vykonal to, o čem byl přesvědčený, pak dokumentaci odložil na půdu a nebýt jiných, on sám by se nikdy o žádné pocty neucházel. O svých činech se vyjádřil, že je vůbec nepovažoval za výjimečné.

Georges Loinger měl prý velké sportovní nadání. A byl příbuzným slavného mima Marcela Marceaua. V roce 1940 byl zajat a byl držen v táboře v Bavorsku. Po útěku se zapojil do odboje a pomáhal při záchraně židovských dětí. V době, kdy byl v zajetí, vedla jeho manželka na neobsazeném francouzském území domov pečující o 123 židovských dětí z Německa, jejichž rodiče byli nacisty zatčeni.

Napadla mě při tom všem jedna věc. V biblickém pojetí je dlouhý věk požehnáním. A jsou případy, kdy je to zvlášť viditelné. Jak Winton tak Loinger se dožili opravdu požehnaného věku. V jejich případě si opravdu můžeme představit, že Bůh jim dal, kromě mnoha dalších darů, také požehnání dlouhověkosti. Připadá mi to téměř jako viditelné znamení.

A zde je také naznačena jedna z možných odpovědí, na temnou, dramatickou otázku: "Kde byl Bůh"? "Proč mlčel při těch zrůdnostech"? Ale Bůh ani v těch nejstrašnějších situacích.nemlčí. Promlouvá v lidském nitru. Promlouval podivuhodným způsobem například k Etty Hillesumové, jak svědčí záznamy v jejím deníku. Ten hlas je tichý, snadno unikne roztěkané mysli. Ztrácí se v hluku harampádí, kterého se držíme a nechceme pustit. Ale najdou se i lidé, kteří ten hlas nepřeslechnou a pak neváhají podle něj konat. Jako Nicholas Winton nebo Georges Loinger. Vůbec však přitom nejde o škatulky konfesí, ani o "zázračné jevy". Jde jednoduše o ty, kdo svojí lidskostí, milosrdenstvím a statečností dokazují, že Bůh nemlčí. Promlouvá skrze ruce milosrdných lidí.

Nemůžeme svalovat na Boha to, co jsme my sami neudělali. Nemůžeme na něj svalovat situace, v nichž jsme MY mlčeli ke zlu. Co když Bůh mlčí proto, že čeká, až od nás uslyší, že k zlým věcem nemlčíme? Že je odmítáme, že k nim nejsme lhostejní a nebudeme nečinně přehlížet.

Jen slyšet...

28.12.2018 , Zdroj: blog.idnes.cz +1