Padevětův seriál sčítá oběti krvavých let

Dokument

Kat Alois Weiss za německé okupace v pankrácké sekyrárně popravil 1075 lidí. Koncem války se mu podařilo odjet do Německa. Sám tak unikl podobnému osudu, jaký pod gilotinou uchystal svým obětem. V bavorském Straubingu zřejmě žil spokojeným životem bez svědomí.

Když se mu v šedesátých letech blížil důchodový věk, napsal Weiss československým úřadům. Žádal o potvrzení, že od roku 1943, kdy německá okupační správa v pankrácké věznici sekyrárnu zřídila, odpracoval v Praze dva roky. Muž, jenž pečlivě vedl zápisy o popravených, chtěl mít ordnung také v pracovních zápočtech, aby mu nebyl krácen důchod.

S prací se v kritických letech nakládá jako se svobodou. Za normalizace „dělníci, rolníci a pracující inteligence“ odmítali protirežimní síly, které jim rušily „klid na práci“. A třeba na bráně jediného zachovaného komunistického lágru v tuzemsku, uranové Vojny u Příbrami, dodnes čteme nápis z padesátých let Prací ke svobodě. Před ním stojí spisovatel Jiří Padevět a vypráví o krvavých letech v českých zemích.

Autor řady knih věnujících se nedávné české historii začal pro internetovou televizi Stream.cz připravovat dokumentární seriál Krvavá léta a právě Weisse v něm zmiňuje jako jednu z neblahých postav tragické doby. Padevět nepátral po tom, zda pankrácký kat dostal z Prahy odpověď. „Ale už sama žádost je bizarní. Pro nás neuvěřitelná věc, pro Weisse to bylo normální chování,“ říká jedenapadesátiletý spisovatel a ředitel nakladatelství Academia, který za jednu ze svých publikací – Průvodce protektorátní Prahou – získal před třemi roky dvě ceny Magnesia Litera včetně té hlavní, Knihy roku.

Právě z tohoto titulu a dalších Padevětových knih Krvavé léto či Krvavé finále internetový seriál vychází především. Stručné šestiminutové díly zmiňují historické události, které se odehrály v letech 1938 až 1953, kdy se v českých zemích vystřídaly diametrálně odlišné režimy – okupační, demokratický, komunistický.

Uranismus leninismus

„Je důležité ty věci připomínat v celku. V tom období byly české země soustavně vystaveny brutálnímu násilí. A je smutné, že část toho násilí jsme páchali my. Ať už při odsunu na českých Němcích, nebo sami na sobě po roce 1948,“ připomíná Padevět. V roce 1953 zemřeli diktátoři Stalin i Gottwald. Komunistický teror pokračoval, jen už nebyl tak intenzivní.

Seriál Krvavá léta události nekomentuje. Stojí na faktech jako hesla v autorových knihách – o to je průraznější a má široký divácký potenciál, celkový počet zhlédnutí se blíží 850 tisícům. Rovněž proto, že historie by se měla ukazovat na místech, kde se odehrála, jak zdůrazňuje Padevět. Chodíme kolem nich. „Záměrně jen popíšu, co se na těch místech událo. Ale skoro každé z hesel by se mohlo rozvést do monografie, románu nebo filmu,“ přibližuje Padevět silný potenciál událostí.

V prvních šesti zatím zveřejněných částech seriálu autor kromě pankrácké věznice a lágru Vojna navštěvuje místo největšího poválečného masakru českých Němců v Postoloprtech, nádraží v Roztokách u Prahy, kde koncem války zastavil transport se čtyřmi tisíci zbídačených nacistických vězňů, byt v pražských Nuslích, odkud vysílala odbojářská radiostanice, a pražskou Pečkárnu, v níž nacisté mučili české vlastence.

Na Pankráci stojí Jiří Padevět u gilotiny a dotýká se rakví z nehoblovaných prken, v Pečkárně ukazuje mučicí nástroje, v lágru Vojna knihovnu se svazky Leninovými či Stalinovými, jejichž četbou měli antikomunističtí vězni „na uranu“ dojít k prozření.

V Postoloprtech přichází k pamětní desce na místním hřbitově, která připomíná doložených sedm stovek tady těsně po válce zabitých českých Němců – civilistů, kteří měli s nacismem pramálo společného. Odhaduje se ale, že zabitých byly až dva tisíce. Pamětní desku, na níž není počet mrtvých uveden, instalovala místní radnice teprve nedávno a po vzrušených debatách, uvádí Padevět. „Je nesporné, že část lidí v Postoloprtech si tam tu desku nepřála,“ říká.

A zase je tu ten „spokojený“ katovský osud: jedním z postoloprtských vrahů byl velitel vojenské rozvědky a bývalý slovenský partyzán Jan Čubka, který se později stal předsedou Národního výboru v Žatci. Zato politik Bohumír Bunža, šéf parlamentní komise, která před komunistickým převratem masakr vyšetřovala, byl po únoru 1948 odsouzen k trestu smrti. Naštěstí v nepřítomnosti, stihl emigrovat.

Tragédie? Že jsme nebojovali

V některé z dalších částí seriálu se Jiří Padevět vypraví třeba do někdejšího terezínského ghetta, kterému věnuje kapitolu také ve své příští publikaci Za dráty – knižním průvodci po koncentračních a pracovních táborech na území České republiky. V řádu měsíců vyjde ještě Průvodce stalinistickou Prahou a kniha o bratřích Mašínech.

I když je téma odbojové skupiny Mašínů, kteří roku 1953 uprchli na Západ, už důkladně popsané, Padevět ho v chystané knize pojme znovu, ovšem jinak. Svým ověřeným způsobem – jako knižního průvodce. Čtenář si projde jak cestu skupiny při útěku z Krušných hor do Berlína, tak místa, kde probíhala jejich odbojová činnost před odchodem z republiky.

V knize ale nebudou nová fakta. „Především díky vydání deníku Cesta na severozápad, který Mašínové napsali po odchodu do Západního Berlína, a několika monografiím je to jeden z nejlépe popsaných příběhů protikomunistických odbojových skupin a také nejvíc medializovaný,“ říká Padevět s tím, že Mašínům podobných byly tehdy desítky. „Kdo třeba dnes zná příběh odbojové skupiny Černý les 777?“ ptá se. A Mašínové také nebyli jediní, kteří zabili příslušníky tehdejšího Sboru národní bezpečnosti.

Ačkoliv se nový seriál věnuje právě těmto rokům plným obětí, považuje Jiří Padevět za nejtragičtější událost českých moderních dějin nekrvavý moment. „To, že jsme v roce 1938 nebojovali,“ připomíná kapitulaci Československa na počátku války. Podle něj to mělo tragický vliv na českou národní povahu. „Sklonili jsme se, i když se v devětatřicátém obrovské množství Čechů připojilo k odboji a obrovské množství jich válku nepřežilo. Byly to elity, které tady dodnes chybí,“ říká s tím, že likvidaci elit následně dokonal komunistický režim.

Podle Jiřího Padevěta je toho v českých moderních dějinách k bádání ještě tolik, že si to ani nedovedeme představit. „Obrovské množství historiků se velmi snaží,“ říká. On sám sbírá materiál neustále. Když při svém bádání přijede na místo dějinné tragédie a baví se s tamními lidmi, většinou prý narazí na další dvě tři neznámé události. „Ten sběr je vlastně nekonečný,“ říká. A tak ani konce seriálu Krvavá léta nelze dohlédnout.

27.10.2017 Hospodářské noviny str. 9 Kultura

Ivan Hartman