Jefim Fištejn: A pak cvaknul vypínač… Izrael se vynořuje ze tmy mnohem silnější a soustředěnější
Občas se stává, že se náš pohled na svět mění v naprostý opak náhle a neodvolatelně. Neznamená to, že by předchozí vnímání bylo zgruntu falešné a bezdůvodné. I pro něj existovala nesporná fakta a logické souvislosti. Leč člověk je tvor od přírody nedokonalý a začasté vnímá realitu příliš prvoplánově. Jak by řekl mystik, není každému dáno v temnotě marnosti rozpoznat boží úmysl. A pak se stane něco kruciálního, pro oko takřka nezachytitelného, spíše mžik než událost, jako by někdo cvaknul vypínačem a prudce nasvítil celou divadelní forbínu! Fakta vcelku zůstala stejná, avšak jejich čtení se podstatně změnilo. Ve výsledku všechno, co nám slibovalo neodvratnou pohromu, je najednou vnímáno jako důvod pro opatrný optimismus.
Jako příklad nám může posloužit nepřehledná situace na Blízkém východě, nebo zcela konkrétně dění kolem Izraele, kde řečeno s Davidem Ben Gurionem, aby jeden mohl uvažovat realisticky, musí věřit na zázraky. Něco na způsob zázraku se odehrává i nyní před našima očima, i když příčiny náhlé změny nejsou vždy patrné. Není to víc než pár týdnů, co se situace židovského státu jevila jako takřka beznadějná. Svízele, kam se podíváš. Válka s Hamásem se stala nejdelší v dějinách Izraele, ale také nejkrvavější, když se k ní přidalo tažení na sever proti libanonskému Hizballáhu. Izraelské matky oplakaly a otcové vzpomenuli v modlitbách přes 400 svých padlých synů. Reálně hrozilo, že se do války mohou zapojit i další státy regionu. Celou dobu nad hlavami Izraelců visel Damoklův meč třetí Intifády. Nevyčerpatelnými se zdály být zdroje Íránu, ochránce a kibice všech místních teroristů. Sedmimílovými kroky postupovala technologie vývoje jaderných zbraní a íránské rakety mířící na Izrael každou chvíli mohly dostat atomové hlavice. Avšak každá sebeobrana napadeného státu v očích impertinentní veřejnosti nutně vypadala jako přehnaně neproporcionální a mravně odsouzeníhodná.
Ani vývoj v okolním světě nevypadal nikterak nadějně. Všude docházelo k výbuchům středověkého antisemitismu, k renesanci krvavých předsudků zdánlivě již dávno překonaných. Sílila hrozba mezinárodní izolace, bojkotu izraelského zboží, všeliké ostrakizace Židů v zemích Západu. Lidstvo zachvátil pocit zbloudilosti a ztráty orientace, zdání globálního chaosu a zániku obvyklého řádu – a po ruce byl jako vždy jen jeden tradiční kazisvět, tvrdošíjné židovské plémě. Najednou i ve velkosvětských salonech začaly být přípustné úvahy o nevykupitelném hříchu Kristovy zrady a přijatelnosti dušespásného židobijství. Začalo být tak nějak jasno, že hlavní překážkou na cestě lidstva k věčnému štěstí je neřešená palestinská otázka. Všichni vrchní umravňovači světa, včetně těch intelektuálních nedochůdčat z Amnesty International, kteří svého času odmítli uznat Alexeje Navalného za politického vězně, náhle seznali, že příčinou prudkého růstu obyvatelstva Pásma Gazy je jeho nemilosrdná genocida provozovaná Izraelem, a neviděli v tom žádný protiklad. Stále více dobrotivých evropských politiků uznávalo astrální Palestinský stát a bylo připraveno přepsat dějiny tak, aby z nich bylo patrno, že současný Izrael se svým vlastním územím nemá žádné dějinné spojení. V akademických kruzích se již zcela vážně diskutovalo o možnosti zneuznání izraelského státu, o scénářích deportace Izraelců a jejich nuceného přestěhování podle prapůvodu jejich předků.
Došlo dokonce k prudkému ochlazení ve vztazích mezi Izraelem a jeho hlavním spojencem. Pod dojmem všelidového hněvu, jež ústil v četné studentské pogromy a okupační stávky v univerzitních kampusech, americká vláda začala vydírat Jeruzalém možným bojkotem a neplněním smluvních závazků v oblasti zbrojních dodávek. Občas pro názornost dodávky těch nejnutnějších zbraní skutečně přerušovala, aby byl psychický nátlak účinnější. V rámci volební kampaně pokroková prezidentská kandidátka Demokratické strany chutě porušovala diplomatické zvyklosti a demonstrativně ignorovala vystoupení izraelského premiéra na společném zasedání obou komor amerického Kongresu.
To si pište, že dlouhá válka a ekonomický bojkot vážně poškodily národní hospodářství židovského státu. Omezení letecké dopravy negativně zasáhlo jeho turistické odvětví, oslabilo repatriační toky. Velké množství povolaných záložáků způsobilo nedostatek pracovních sil v průmyslu. Po celou dobu se projevoval také sebevražedný pud části obyvatelstva, který nutil pošetilce zaníceně bránit vlastním úřadům ve věci své záchrany, jako by právě ony nesly vinu za všechny strázně, jež jejich zemi sužovaly, včetně osudu rukojmích. Na chvíli se zazdálo, že samotná další existence židovského státu přestává být věcí samozřejmou a nezpochybnitelnou.
A v ten osudový okamžik jako by někde cvaknul vypínač! A prudké světlo nasvítilo celý prostor bytí do posledního koutku. Ukázalo se, že při bližším ohledání celá situace nevypadá zdaleka tak beznadějně, jak se zdálo.
Izrael se vynořuje z tragické šarvátky mnohem silnější a soustředěnější, než do ní vstupoval. Najednou se vyřešily nebo se řeší před našima očima nejtěžší problémy bezpečnosti, které se zdály být neřešitelnými. Bylo prokázáno, že ať už ideje Hamásu jsou nebo nejsou nesmrtelné, jejich militantní nositelé jsou náramně a masově smrtelní. Za dobu války se podle i těch nejskromnějších výpočtů na 20 tisíc nejhorlivějších mučedníků vydalo odpaňovat rajské hurisky. Nepochybně samotná mučednická smrt za víru mnoho ztratila na své atraktivitě. Další budoucnost Pásma Gazy se nyní jeví značně jinak než ještě před pár měsíci. Už nestačí pouze ohradit se zdí před potenciálním nebezpečím – bude třeba vymýtit samotné zdroje možné hrozby. Jak toho bude dosaženo, je otázka technická. A Izrael postupuje mimořádně systematicky, na desetiletí dopředu. Lhostejno, jestli to bude rozčlenění území, zničení podzemní infrastruktury, vojenské základny stálé nebo dočasné, kontrolní stanoviště, obnovení izraelských osad, kdysi neprozíravě zbouraných, či nějaké jiné fígle, které si můžeme domyslet. Jedno je zřejmé, dobré rady zvenčí či nápady Hamásu Izraelci brát v potaz nebudou. Hamás nadále bude existovat jen jako nesmrtelná idea, jakých jsou plny všechny hřbitovy.
Také osud Hizballáhu je zpečetěn a je to spíše ortel než výhled. V důsledku krátké potyčky Hizballáh ztratil to, co je podmínkou života všech teroristických hnutí. Ztratil jakýkoli smysl své existence a možnost ten smysl dokazovat přímou akcí. Kupříkladu libanonští teroristé přišli o šanci kdykoli v budoucnu uskutečnit nájezd podobný říjnovému výpadu Hamásu. Hizballáh nebo to, co z něj zbylo, bude oddělen od izraelského území pruhem země širokým 30 kilometrů. Překonat ten pruh nebude snadné. Území na jih od řeky Lítání (pro ty, kteří zapomněli, je to potok, na jehož břehu se praotec Jákob v pěstním souboji utkal s Všemohoucím a svedl s ním nerozhodný zápas, kvůli čemuž on sám a jeho plémě dostali přezdívku Izrael – ten, kdo zápasil s Bohem) bude kontrolováno libanonskou státní armádou napůl s mírovými silami OSN. Hizballáhu nezbude jiná možnost než slepě odpalovat rakety na území Izraele u vědomí toho, že odpověď bude vždy cílenější a účinnější než útoky. V případě opakovaného porušování míru izraelský ministr obrany již pohrozil tím, že jeho armáda přestane činit rozdíl mezi teroristy a libanonským státem. A to znamená, že izraelské ozbrojené síly obnovily bývalou sebedůvěru, což činí celý izraelský sever mnohem bezpečnějším na desetiletí dopředu. A v naší střemhlavé době desetiletí je synonymem věčnosti.
Jakoby mávnutím kouzelného proutku se celý geopolitický obraz světa mění k lepšímu. Nehledě na válečné peripetie žádný arabský stát, který podepsal Abrahamické dohody, neměl pokušení je zrušit. A to znamená, že až zmlknou děla, Saúdská Arábie, vlivový středobod celého regionu, bude první ve frontě na mír s Izraelem. Tak nějak nepozorovaně byly pod troskami Gazy pohřbeny také dětské sny o dvoustátním řešení blízkovýchodního konfliktu. Leží pochovány někde v blízkosti legendy o nesmrtelném Hamásu. Sousední Sýrie se z nepřátelského útvaru rychle stává bitevním polem a bratrskou mohylou, což odčerpává destruktivní energii všech místních vandalů. Ať už na jejím území vznikne cokoli, Golanské výšiny budou i nadále spolehlivě chránit izraelské vnitrozemí před vražedným šílenstvím. Nevyzpytatelný Írán po ztrátě svých regionálních příživníků přestal budit děs a vypadá jako vypelichaný bojový kohout. Doteď neprovedl očekávanou raketovou odvetu, nemluvě již o možnosti zaútočit na „malého Satana“ po zemi. Dnes sní spíše o tom, jak přežít těžkou dobu bez státního převratu.
Trudnomyslné rozpaky visí také ve vzduchu kolektivního Západu. Silně vyčpěl elán propalestinského studentstva. Rozhostilo se pochopení toho, že palestinský stát má mnohem větší šance být vytvořen někde v Evropě, dejme tomu ve Velké Británii nebo ve Francii, než na území Izraele. Americké univerzity přestaly poňoukat antisemitské bojůvky k nerovnému boji proti židovským jednotlivcům. Náhle došly granty na kuriózní projekty typu „Boj za svobodu Palestiny jakožto soudobý projev ochrany životního prostředí“. Trápí je nyní zcela jiné starosti, jak neztratit státní dotace na pokračování výuky tradičního marxismu-leninismu a dialektického materialismu.
Před našima očima se stává cár papíru ze zatykače Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu na čelní izraelské politiky. Nejde ani tolik o odvolání jeruzalémské vlády jako o změnu celého mezinárodního ovzduší. Tomoko Akaneová, předsedkyně stále méně váženého orgánu, si nedávno postěžovala na to, že soudní nádeničina v ICC nápadně ztrácí smysl, ježto jeho rozsudky nikdo nebere vážně. Svědčí o tom jak nedávná návštěva známého kazisvěta Vladimíra Putina v Mongolsku, které je signatářem Římských úmluv, tak i předsevzetí mnoha světových politiků, včetně těch českých, nesmyslné rozsudky ignorovat. Prokurátor Mezinárodního soudu Karim Khan, který navrhl vydat zatykač na premiéra Netanjahua a bývalého ministra obrany Galanta, je pohříchu sám vyšetřován kvůli sexuálnímu harašení vůči svědkyním a je otázkou, kdo z nich půjde bručet dříve – Netanjahu, nebo Karim Khan?
Jak ukázal zběžný audit, ani ekonomický propad Izraele navzdory očekáváním není nikterak tragický. Jeho průmysl se rychlým tempem roztáčí na plné obrátky. Na rok 2025 OECD předpovídá růst celkového izraelského výkonu zhruba o 3,5 %. Je to sice o polovinu méně než o rok dříve, avšak dvakrát více než činí průměr Evropské unie a kolektivního Západu vcelku. Kupř. ekonomika eurozóny, když pánbůh dá, poroste napřesrok o 1,3 %. Izraelské letecké společnosti si na mezinárodním bojkotu značně namastily kapsy: letos jen za první pololetí národní přepravce El Al zvýšil čistý zisk desetinásobně! Izraelská měna šekel dokázala ve válce vzácnou stabilitu a ztratila vůči dolaru jen 2,5 % za rok.
Ale co se stalo tak osudového, že se naše bolestné úzkosti a strachy ukázaly být naprosto liché? Co tak zlomového a epochálního se odehrálo v neklidném světě, co změnilo naše vnímání v pravý opak? Na první dobrou – vůbec nic. Anebo přece? Ba ano – v Americe byl zvolen nový prezident!
Jefim Fištejn, Reflex
Více zde
