Doris Grozdanovičová: Rodina jí zemřela v Terezíně a v Osvětimi, k Němcům přesto nenávist necítí. Setkala se i se synem Reinharda Heydricha
Patřila k mnoha brněnským Židům odvlečeným do Terezína. Během druhé světové války přišla téměř o celou rodinu a zázemí našla překvapivě u českého dozorce z ghetta. Doris Grozdanovičová se i po válce pravidelně vracela do míst, která pro ni znamenala bolest z těžkých ztrát, aby udržela vědomí o hrůzách druhé světové války i u mladších generací.
Doris Grozdanovičová se narodila 7. dubna 1926 v Jihlavě, většinu dětství ale prožila v Brně, kam se její rodina přestěhovala. Dobře se učila, a tak ze základní školy postoupila na klasické gymnázium. Nebylo jí ale umožněno zde studovat dlouho, protože v té době už zuřila druhá světová válka a omezení vůči Židům se neustále rozšiřovala. Doris tak byla nucena přestoupit na židovské gymnázium na Starém Brně.
V té době bylo Doris patnáct let a spolu se svým dvacetiletým bratrem a rodiči obývala krásně vybavený byt s balkonem. I o ten rodina v listopadu 1941 přišla a byla nucena se přestěhovat do třípokojového bytu v omlácené ulici. S rodinou sdíleli jednu místnost, v ostatních bydlely další dvě židovské rodiny, s nimiž měli společnou kuchyň i koupelnu. Doba byla zlá a mělo být ještě hůř.
V tomto bytě nakonec zůstali pouhé dva měsíce, již v lednu 1942 byla totiž celá rodina poslána do terezínského ghetta. Předtím ovšem museli strávit tři dny v karanténě. „Ze školy v Merhautově ulici, kde jsme byli tři dny v karanténě, nás vezli na nádraží auty v noci, aby nás nikdo neviděl. Ale jeli jsme celá rodina i s příbuznými normálním osobním vlakem, deset vagónu, 100 lidí v každém z nich. Každý transport byl označen písmenem a každý člověk v něm číslem – náš transport byl ‚U‘ a já dostala číslo 59. Netušili jsme vůbec, kam jedeme, a mně bylo patnáct let, tak jsem byla zvědavá, ne, že bych se bála, určitě ne,“ vyprávěla Doris pro iRozhlas.cz. Už samotná cesta byla strastiplná, lidé byli narvaní ve vagónech vlaku, který ale nevedl až do Terezína. Následovala tříkilometrová cesta v hlubokém mrazu do ghetta, kdy Doris poprvé viděla mrtvolu. Když došla do Terezína, byla ihned zařazena stejně jako její vrstevnice na práce v zemědělství. Nejčastěji pásla, dojila a stříhala ovce. Terezín byl pro ni ve znamení dalších životních ztrát. Krátce po příjezdu do ghetta totiž přišla o babičku, v roce 1944 jí zemřela i maminka, která nezvládla operaci. Otec s bratrem navíc byli posláni do koncentračního tábora v Osvětimi. „Ze špatných vzpomínek z téměř čtyř roků tam strávených si pamatuji všudypřítomný zápach, katastrofální hygienu, dřinu od rána až do tmy... Ale vůbec nejhorší pro mě byla smrt maminky a ti umírající kolem," uvedla Doris pro iDnes.cz.
Doris tak zůstala zcela sama a s blížícím se koncem války v ní rostla obava z budoucnosti. Záchranu překvapivě nalezla v jednom z českých dozorců v Terezíně. Josef Urban přišel o dceru v Dorisině věku, a tak jí nabídl, aby po osvobození odešla k němu do Kostelce nad Orlicí, kde ji přijala i jeho rodina. Jediný z její rodiny, kdo nakonec válku přežil, byl její bratr Hanuš. Ten po čas Doris v Kostelci dohledal, vzal ji k sobě a odstěhovali se do Brna, kde mohla Doris pokračovat ve studiích. S rodinou Josefa Urbana však zůstala v kontaktu až do své smrti 21. srpna 2019.
V Brně Doris po gymnáziu vystudovala filosofii, načež se odstěhovala do Prahy, kde začala pracovat jako redaktorka v nakladatelství Československý spisovatel. Také se vdala, s manželem se ale krátce po narození syna rozvedla a na výchovu zůstala sama. V rámci její práce se jí mimo jiné dostalo do rukou i české vydání knihy Liny Heydrichové Můj život s Reinhardem, což později vedlo i k jejímu setkání se synem bývalého říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava Heiderem. „Potřebovala jsem objasnit některé otázky, tak jsem se seznámila se synem Reinharda Heydricha Heiderem. A já ho hájím, protože je to slušný člověk a byly mu čtyři roky, když byl spáchán atentát na jeho zločinného otce,“ vysvětlovala podle webu iDnes.cz.
Je až obdivuhodné, že po prožitých hrůzách necítila Doris k Němcům žádnou nenávist. „Vůči normálním Němcům necítím nenávist, naopak mám mezi nimi hodně přátel a ráda tam jezdím. V Brně před válkou, i když si to pamatuju jen jako dítě, spolu Češi, Židi i Němci vycházeli myslím dobře. Během okupace se to hodně rychle změnilo, nechápu, kde se najednou v řadě Němců vzala ta nenávist. Ale naše rodina měla i německé přátele a vím, že všichni byli smutní, že jsme byli pak odesláni do transportu,“ vysvětlila Doris pro web iRozhlas.cz.
O svém osudu i své rodině Doris často vykládala i na nejrůznějších přednáškách ve školách, a to nejen v České republice, ale třeba i v Německu. Svoje přednášky dokázala vyprávět hned ve třech jazycích – v češtině, němčině a angličtině. A co víc, i když měla na to ono místo hrůzné vzpomínky, pravidelně se vracela do Terezína, kde prováděla turisty, a to i ve věku devadesáti let. Paradoxně zemřela ve věku třiadevadesáti let právě na cestě z Terezína.
Více zde
