JÁ NIC, JÁ SEKRETÁŘKA
Brunhilde Pomsel
Strávila tři roky ve službách jednoho z nejmocnějších mužů třetí říše - poté o tom sedmdesát let mlčela. Sekretářka Josepha Goebbelse Brunhilde Pomsel před smrtí ve věku 106 let promluvila, co (ne)věděla o nacistických zvěrstvech a zda se za ně cítí spoluzodpovědná. Podala svědectví o tom, co znamená být obyčejným člověkem v neobyčejných časech.
Ráno jsme ho vídaly výjimečně,“ vzpomíná se zavřenýma očima Brunhilde Pomsel na svého bývalého šéfa. „To přicházíval ze svého sídla u Braniborské brány, u které stálo i ministerstvo propagandy. Jako malý vévoda vystoupal po schodech, prošel knihovnou a nakráčel do své nádherné pracovny na třídě Unter den Linden.“
Stará dáma se při vzpomínkách usmívá: vybavuje se jí elegantní nábytek a bezstarostná atmosféra předpokoje pracovny, v níž úřadovala se třemi dalšími sekretářkami. „Měl krásně pěstěné ruce. Nejspíš si dělal manikúru každý den,“ vzpomíná na vůdce.
O práci na nacistickém ministerstvu propagandy Brunhilde Pomsel poprvé veřejně promluvila v rozhovoru pro německý deník Bild v roce 2011, kdy slavila sté narozeniny. Novináře přijala ve svém bytě na mnichovském předměstí Schwabing, k interview se prý odhodlávala pět měsíců. O pět let později svolila k natáčení. Filmaři pořídili třicet hodin materiálu, z nichž vznikl celovečerní dokument Jeden německý život. V květnu 2016 měl premiéru na festivalu v Mnichově, promítán byl na přehlídkách po celém světě, do naší distribuce vstoupil letos 30. března, dva měsíce po smrti hlavní „hrdinky“.
S metlou a bez nočníku
Sama sebe v něm rodačka z Berlína líčí jako produkt prušácké výchovy. Když jí bylo sedm, vrátil se otec z bojů první světové války a zakázal doma nočníky. „Když se nám v noci chtělo na záchod, museli jsme překonat strach ze strašidel a odvážit se dojít na záchod,“ vzpomíná v dokumentu. Se sourozenci, třemi bratry, byla za každou neposlušnost trestána metlou na koberce. „Pruský smysl pro řád ve mně zůstal,“ říká.
Po školní docházce Brunhilde začala pracovat jako stenografka zároveň u právníka židovského původu a písařka u jistého pravicového nacionalisty. Zároveň! Když se nad Židy začala stahovat mračna, advokát pro ni měl čím dál méně práce. Dívka přes kamaráda, člena nacistické strany, v roce 1933 sehnala zaměstnání ve státním rozhlase coby sekretářka. Kvůli tomu se musela stát členkou NSDAP. Neváhala. „Byla zlá doba, všechny jistoty se rozpadaly, vládla bída,“ tvrdí o éře před nástupem národního socialismu v Německu. Přiznává, že Hitlera volila. „Spousta Němců čekala, až se dostane k moci. Mluvil jako prorok: říkal lidem, že je vlastní vláda a cizí mocnosti zradily.“
Z rozhlasu ji v roce 1942 doporučili na ministerstvu propagandy. „Cítila jsem se polichocená, vnímala jsem to jako odměnu za to, že jsem v předchozí práci byla nejrychlejší písařkou,“ sděluje Brunhilde a míní, že nové místo vzít prostě musela. „Byl to rozkaz. Jediný způsob, jak odmítnout, by bylo předstírat, že trpím nějakou nakažlivou nemocí.“ Na ministerstvu hned naproti říšskému kancléřství brala 275 marek měsíčně - proti výdělkům přítelkyň malé jmění. Líbila se jí i přátelská atmosféra a flexibilní práce mezi elegantními kolegyněmi. „Dělaly jsme na směny, ale mohly jsme si je plánovat samy.“
Psala jsem, co mi diktovali
„Byla to práce jako každá jiná, jen jsem psala na stroji,“ popisuje Brunhilde nepřekvapivosti o pracovní náplni. Přepisovala dokumenty, psala dopisy, Goebbels jí diktoval někdy pětaosmdesát stran deníkových záznamů denně. Vyhotovovala tiskové zprávy, v nichž bagatelizovala počty německých padlých a přeháněla historky o znásilňování Němek rudoarmějci. O nacistických válečných zločinech se k ní prý nic nedoneslo.
Coby ministr propagandy Goebbels vládl pevnou rukou německým médiím: tisku, rozhlasu, filmu. V práci podle Brunhilde vystupoval stroze a formálně. Byl na její vkus malý, ale dobře udržovaný a s gentlemanským vystupováním. Nosil obleky z nejlepších látek a vždy byl lehce opálený. Nedalo se mu prý nic vytknout. Sekretářce by bylo bývalo zuřivého antisemity skoro líto kvůli tomu, že lehce napadal na pravou nohu, to by ale nesměl být „trochu arogantní“. Mistra mediální manipulace a veřejného lhaní, který po nástupu nacistů k moci osobně organizoval vypalování židovských obchodů i pouliční lynče jejich majitelů a později proti nim prostřednictvím „svého“ ministerstva poštval celý německý národ, popisuje jako vynikajícího herce. Pomsel říká: „Nikdo se nedokázal tak jako on proměnit z distingovaného muže v zuřivého trpaslíka, monstrum, které na sjezdech strany běsnilo z tribuny.“
Tak vypadal i neslavně proslulý projev, jenž Goebbels přednesl 18. února 1943 v berlínské aréně Sportpalast. Po porážce u Stalingradu nacistické špičky prvně veřejně přiznaly, že zápas o ovládnutí světa nejde podle jejich představ, a zavelely k „totální válce“. Goebbels v řeči průhledně odkazoval i na vyhlazování Židů, jeho sekretářka to nevnímala. „Neposlouchala jsem, nezajímalo mě to. Byla jsem hloupá, teď už to vím,“ vzpomíná. Hákovými kříži „vyzdobený“ Sportpalast byl zaplněn vybraným obecenstvem, mezi něž byla vyslána i Brunhilde. Seděla v jedné z prvních řad, hned za Goebbelsovou manželkou Magdou, a měla za úkol strhávat na správných místech dav k aplausu.
Tak milí lidé
„Vždycky na mě byli moc hodní,“ vzpomíná žena na Goebbelsovy.
Když padl dům, ve kterém bydlela s rodiči, za oběť bombardování, Magda se ji snažila utěšit hedvábně vyšívaným ševiotovým kostýmkem. „Nikdy v životě jsem nic tak šikézního neměla, předtím ani potom.“ Manželé ji spolu s dalšími zaměstnanci ministerstva pozvali na slavnostní večeři do vily na ostrově Schwanenwerder na předměstí Berlína, mimochodem zabavené židovskému bankéři. Šlo o gesto k pozvednutí morálky: psal se listopad 1944 a Německo prohrávalo válku. Brunhildinou jedinou starostí bylo, jestli se svým šéfem, po jehož pravici byla usazena, dokáže konverzovat. Obavy byly zbytečné: legendární šarmér a vypravěč mluvil jen o sobě. „Nezeptal se mě ani, jak mi chutná, natož jestli je někdo z mého příbuzenstva na frontě, což tehdy bývala rutinní otázka,“ vzpomíná. Dva z jejích tří bratrů se z války nevrátili.
„Až téměř do konce nevěděl, jak se jmenuju,“ tvrdí o nadřízeném Brunhilde. Dne 21. dubna, den po Hitlerových narozeninách, dostali führerovi nejbližší spolupracovníci rozkaz stáhnout se s vůdcem před postupujícími sovětskými vojsky do bunkru pod říšským kancléřstvím. S Göringem, Himmlerem, Ribbentropem, Bormannem a Speerem šel i Goebbels, jeho žena a jejich šest dětí. A sekretářka. „Něco ve mně tehdy zemřelo,“ vybavuje si. „Snažili jsme se, aby nedošel alkohol. Udržovali jsme se ve stavu otupělosti.“
Konec ideálů?
Dne 30. dubna Goebbelsův asistent Günther Schwägermann osazenstvu bunkru oznámil, že Hitler a jeho manželka Eva Braun spáchali sebevraždu. Den nato přišel se zprávou, že se zabil i Goebbels. „,A jeho žena taky?‘ ptali jsme se,“ říká Brunhilde. „,Ano.‘,A děti?‘,Děti taky.‘ Zůstali jsme bez hlesu.“
Goebbels zařídil, aby děti dostaly injekci morfinu a upadly do bezvědomí. Magda jim osobně vložila mezi zuby ampule s kyanidem a rozdrtila je. Sekretářka vzpomíná, jak děti vídala v kanceláři, kam nadšené chodily za svým otcem. „Byly moc slušně vychované, podávaly nám ruce. Nechávala jsem je, aby si hrály s mým psacím strojem.“ Nejstaršímu bylo dvanáct.
Brunhilde Pomsel se v bunkru schovávala deset dní. Pak se zbylými přeživšími vyrobila z pytlíků od potravin bílou vlajku a vzdala se Rudé armádě. Následujících pět let trávila v Buchenwaldu, Hohenschoenhausenu, Landsbergu a Sachsenhausenu - koncentračních táborech, kam Rusové „pro změnu“ nahnali zadržené Němce. Na Goebbelse se prý neptali, chtěli jen, aby donášela na spoluvězně. Bývalá sekretářka musela škrábat brambory a pracovat v prádelně. „Nebyla to procházka růžovým sadem,“ shrnuje.
Když byla v roce 1950 propuštěna na svobodu, vrátila se v Berlíně k práci v rozhlase na stanici ARD. Na fotografii z toho roku je vidět coby udržovaná milá paní v kostýmku a s brýlemi. Loajální jako vždy se za novým šéfem později přesunula do Mnichova. Pobírala slušnou mzdu, užívala častých pracovních cest, do důchodu šla v šedesáti roku 1971. Nikdy se nevdala, neměla děti; když jí přestal sloužit zrak, dožila v pečovatelském domě v Mnichově.
Věřím, že mi nevěříte
Podobně jako Traudl Junge, Hitlerova poslední sekretářka, i Brunhilde Pomsel v rozhovoru a dokumentu trvá na tom, že o nacistických zvěrstvech za války neměla tušení. O holocaustu - „té věci s Židy“, jak ho označuje - se prý dozvěděla až v roce 1950, když byla propuštěna z vězení. Na stůl sekretářky se jí písemná zmínka o něm nedostala. „Věděli jsme, že existuje nějaký Buchenwald, ale mysleli jsme, že jde o nápravné zařízení,“ konstatuje. „Na vlastní oči jsem viděla deportace Židů z Berlína, ale říkali nám, že jedou do východní Evropy pracovat na farmách a statcích, ze kterých utekli Rusové. Chápu, že nám dnes nikdo nevěří, že jsme nevěděli o plynových komorách. Ale my skočili na všechny lži, které nám říkali. Zněly tak věrohodně.“ Goebbelsova sekretářka odmítá jakoukoli (spolu)vinu, nemá se prý za co omlouvat. „Ne, necítím se vinna,“ uvedla. „Pokud tedy nechcete hodit vinu na všechny tehdejší Němce, kteří nacistům umožnili získat moc. Já byla jen hloupý a politicky neangažovaný nikdo z obyčejných poměrů.“ Trochu špatné svědomí má prý ze své „lhostejnosti a krátkozrakosti“, ze kterých viní svou prušáckou výchovu. „Naučili jsme se dodržovat pravidla, ale zároveň i umět sem tam zafixlovat a hodit zodpovědnost na jiného.“
Brunhilde nelituje ani toho, že kvůli lepšímu zaměstnání vstoupila do strany. „Proč ne? Dělali to všichni,“ zaznělo z jejích úst. Nad domněnkami dnešních lidí, že by se v dané době chovali jinak, vrtí hlavou. „Lidé rádi říkají, že by chudákům perzekuovaným Židům bývali pomohli. Věřím, že si to myslí. Ale nic takového by neudělali,“ naznačila. „Celé Německo tehdy bylo jako začarované. Sami jsme žili v obrovském koncentráku.“
Je to obecný jev
Fixlovat a házet odpovědnost na jiné umí nejen Prušáci. A nejen oni vstupovali kvůli výhodám do strany. Dokument o Brunhilde Pomsel je znepokojující sondou do mentality „obyčejného člověka“, který pracoval pro „systém“ a teď se tak či onak ve svém nitru (ne)potýká s následky. „Nebyla žádnou zapálenou nacistkou,“ říká o ní Florian Weigensamer, jeden ze čtyř režisérů snímku. „Prostě jí byly některé věci ukradené a odvracela od nich zrak.“
Její vinu tvůrci filmu neřeší. „Jedním z hlavních cílů našeho snímku je položit si spolu s diváky otázku - jak bych se zachoval já? Co bych v její situaci udělal?“ poznamenává další režisér Olaf Müller a varuje: „Může se to stát znovu…“ Na mysli má lidský sklon ke lhostejnosti, nevšímavosti, pohodlnosti a vytěsňování nepříjemných situací, který opět hrozí zarezonovat s nebezpečnou dějinnou situací. Ať už jde o nárůst pravicového extremismu, sedání na lep politickému populismu, nebo další jevy.
A kde je Eva?
Rukama Brunhilde Pomsel prošly za války tisíce dokumentů. Pamatuje si na složku Sophie Scholl, členky protinacistického hnutí Bílá růže. Ta byla roku 1943 popravena za vlastizradu - na mnichovské univerzitě rozdávala letáky proti válce. „Jeden z Goebbelsových asistentů mi řekl, ať tu složku neotevírám a uložím do sejfu,“ vrací se do minulosti bývalá sekretářka. Pýcha na důvěru do ní vloženou převážila nad zvědavostí; do spisu nenahlédla. Některé věci do sejfu zašantročit nemohla. Pamatuje, jak ji šokovala zpráva, že oblíbený rozhlasový hlasatel putoval do koncentráku jen za to, že byl gay. A uvědomovala si, jaké narůstající každodenní těžkosti musela podstupovat její kamarádka Eva Löwenthal - Židovka.
V roce 2005 si jela Brunhilde do Berlína prohlédnout nově otevřený památník holocaustu. Trpělivě stála frontu v informačním centru a zadala příslušnému úředníkovi hledané jméno. Eva byla v listopadu
1943 deportována do Osvětimi a roku 1945 prohlášena za mrtvou.
V dokumentu natočeném krátce před koncem dlouhého života se Goebbelsova sekretářka bojí, že se svět zase obrátí vzhůru nohama, doufá, že brzy zemře, a těší se z toho, že neměla děti. O pecích pro šest milionů Židů už ví. Ale popel si za ně na hlavu nesype.
***
My si režim nevybrali
Nejznámější civilní „pomahačkou“ nacistického režimu byla Traudl Junge (původně Gertraud Humps), Hitlerova nejmladší a nejbližší osobní sekretářka. Stála mu po boku i v posledních dnech, podle jejích vzpomínek vznikl film Pád třetí říše. Pro führera začala pracovat roku 1942: „Bylo mi dvaadvacet, o politice jsem nic nevěděla, nezajímalo mě to. Až po válce jsem si uvědomila, že jsem pracovala pro největšího zločince, jaký žil,“ tvrdila. Na rozdíl od Brunhilde byla nadřízeným fascinována. „Byl to příjemný a otcovský šéf,“ řekla. „Těšila jsem se z jeho přítomnosti až do konce.“ Poválečný vojenský tribunál v Norimberku ji od viny na nacistických zločinech osvobodil. Zemřela v roce 2002.
Elisabeth Kalhammer pro Hitlera pracovala jako služebná na jeho venkovském sídle Berghof na Obersalzbergu. Ke komu nastupuje, netušila, přihlásila se na inzerát. Se zážitky se podělila až po jedenasedmdesáti letech v roce 2014. S vůdcem osobně nemluvila, ale byla svědkem jeho nočních nájezdů „na ledničku“. Navenek předstíral zdravý životní styl, ve skutečnosti trpěl závislostí na sladkostech.
„Když řeknete, že jste byla nacistka, okamžitě vás považují za vraha a zločince,“ stěžovala si sekretářka ministra letectví a vrchního velitele luftwaffe Hermanna Göringa - ve svých memoárech vystupuje jako Louise Fox. Knihu psala s australskou novinářkou Cindy Dowling, jež ji roku 2005 vyhledala v jejím domě v Sydney. „Já si nacistický režim nevybrala, stejně jako většina lidí v Německu,“ řekla pětaosmdesátiletá žena.
„Hitler a ti druzí zločinci byli, ale obyčejní Němci? Neměli jsme na vybranou. Do NSDAP museli vstoupit v podstatě všichni.“ Válku prý nechtěli, o koncentračních táborech nevěděli, za nic z toho se zodpovědní necítí. Jako Brunhilde trpěla i ona přísnou výchovou.
U pohlavára třetí říše sloužila i Češka Helena Vovsová, tehdy šestnáctiletá. Loni, v den svých devadesátin, zavzpomínala, jak pracovala coby pomocná zahradnice v zámku v Panenských Břežanech, kde zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich sídlil. Osobně ho moc nepotkávala, ale přesně si pamatuje, že ho spatřila odjíždět s manželkou a dcerou Silke v den, kdy na něj byl spáchán atentát. Židům, kteří na zámku pracovali, pomáhala, ale neměla pocit, že by se měli zvlášť špatně. Podobně jako Pomsel či Fox se o holocaustu, jehož byl Heydrich hlavní „architekt“, dozvěděla prý po válce. Léta se pak musela léčit z posttraumatického stresového syndromu.
Brunhilde Pomsel
* 11. ledna 1911
† 27. ledna 2017
- * do letoška jedna z posledních žijících svědků nejužšího nacistického mocenského centra
- * narozena v Berlíně, po školní docházce začala pracovat jako písařka a stenografka
- * 1942-1945 jedna ze sekretářek ministra propagandy třetí říše Josepha Goebbelse
- * poslední dny druhé světové války prožila v Hitlerově bunkru pod říšským kancléřstvím
- * po válce pět let v ruském vězení
- * 1950-1971 pracovala v německých médiích
- * dožila v Mnichově, poslední roky v pečovatelském domově
- * o práci pro Goebbelse veřejně promluvila ve sto letech, roku 2015 se nechala vyzpovídat pro dokument Jeden německý život
- * neprovdala se, zemřela bezdětná
3.8.2017 Instinkt str. 36 Společnost - Osud
Vojtěch Rynda
