PROTEKTORÁT JAKO HRA? UŽ NIKDY!
PROTEKTORÁT JAKO HRA? UŽ NIKDY!
Je to přesně rok, co rodinu z Doks zavřeli na beskydskou samotu. Chtěli hrát v reklamě, místo toho žili dva měsíce v nejistotě, často jim v břiše kručelo hlady, křičeli na ně gestapáci. Jak se dívají na účinkování v kontroverzní show s ročním odstupem?
Jak je to změnilo a čeho litují? INSTINKTU se rodina svěřila v exkluzivním rozhovoru.
Do konkurzu s pracovním názvem Dovolená ve starých časech se přihlásilo 600 rodin, které přesně nevěděly, do čeho jdou. „Na doporučení psychologů jsme hledali hlavně rodinu, která drží pohromadě, má smysl pro humor a bude zdravě zvědavá, co jsme pro ni připravili,“ vysvětluje autorka, scenáristka a režisérka osmidílného seriálu Dovolená v Protektorátu Zora Cejnková. „Taky jsem nechtěla do Protektorátu poslat malé děti – když jsem do scénáře předepsala řádění gestapa a hlad.“
Dočekalovi–Lustykovi z Doks zaujali hned. „Mysleli jsme, že jde o casting na reklamu,“ vzpomíná Ivana Lustyková. „Až ve druhém kole, kdy nám začali klást otázky typu, jestli jsme schopní zařídit si dva měsíce volna, nám došlo, že tak dlouho se žádná reklama netočí, ale řekli jsme si, že do toho půjdeme. Kdo by odolal možnosti cestovat proti proudu času?“
Ještě je čekaly psychologické testy. „Pořád jsme netušili, do jaké doby jdeme. Až zpětně nám došlo, že televize potřebovala zjistit, jestli nejsme třeba nadměrně agresivní, abychom neuškrtili německého doktora, když nám chtěl nechat odvést kluky do Reichu,“ vysvětluje Ivanin manžel Miloslav, v civilu klidný řidič sanitky. Jeho tchán Jiří Dočekal žertuje: „Já jsem ty testy evidentně ošálil, když jsem pak na doktora vzal pohrabáč. Tak jsem se do té situace vžil, že jsem neviděl herce, ale Sudeťáka, který mi chce vzít vnuka.“
Všichni se postupně nastěhovali do jednoho městečka, aby k sobě měli blíž, každou neděli se scházeli, nelezli si na nervy a Honza kvůli natáčení přebukoval letenku do Kostariky, kam se dlouho chystal. „Kdo má v pětatřiceti možnost prožít s babičkou a dědou dva měsíce? Nebylo co řešit,“ říká. Jediný člen rodiny zůstal doma, jeho máma Alena. „Nechtěla jsem. Raději jsem hlídala baráky a psy,“ vysvětluje. „Když jsem se pak dívala v televizi, říkala jsem si, že jsem dobře udělala. Já bych to nezvládla.“
Hlavně ne válku
Když mají Dočekalovi–Lustykovi po roce odpovědět na otázku, co pro ně bylo nejhorší, jednohlasně se ozve: nejistota. Ani na začátku dvouměsíčního natáčení netušili, do jaké doby jdou. „Když se nás na konkurzu ptali, kam bychom se rádi propadli časem, řekla jsem, že hlavně ne do pravěku, to bychom neustáli,“ říká Ivana Lustyková. Babička se bála něčeho jiného: „Říkala jsem si: hlavně ne válku. Pak nám zavázali oči, dovezli nás do Beskyd a až druhý den jsme se z rozhlasu dozvěděli, že je březen 1939.“ Jejímu muži Jiřímu okamžitě naskočily vzpomínky z té doby: „Bydleli jsme v Mělníku. Bylo mi deset, když nás Němci obsadili. Padal sníh a já je pozoroval z okna, jak pochodují,“ oklepe se. Ani po prozrazení doby, ve které se ocitli, netušili, co bude následovat a kam až čas dojde. „Zpočátku nám připadalo, že běží tak rychle, že ještě prožijeme padesátá léta, možná i rok 1968,“ vzpomíná Honza.
Autorka hodně využívala zapojení herců, kteří posouvali děj. Sousedka rodinu vyprovokuje k napsání dopisu starostovi – sudetskému Němci (dopis rodině přitíží), kráska z města přijde prosit o jídlo (včetně králíka, přestože úřady měly veškeré zvířectvo zaevidované), pak přivede zraněného odbojáře a chce schovat vysílačku (za což hrozí trest smrti), starosta navede rodinu k nezákonné zabíjačce, partyzáni vyřvávají v chalupě Kaťušu, až se hory zelenají... a německé komando pak rodinu jen „postraší“. Právě k těmto situacím měl výhrady třeba dějepisář z pražské ZŠ Angel Tomáš Stehno: „Vyšetřování za okupace probíhalo daleko drsnějším způsobem. Mám obavu, že takhle zjemnělý způsob zobrazení dramatických situací by mohli zneužít popírači holocaustu a neonacisté. I děti by mohly mít pocit, že vlastně o nic moc nešlo, přitom tehdy byli vyslýcháni a odvedeni do Reichu i jejich vrstevníci. I zdánlivá maličkost, třeba dnes naprosto běžné odfrknutí či úšklebek, natož odmlouvání, mohla být záminka k popravě.“
Na změkčování situace za Protektorátu upozorňují i představitelé Českého svazu bojovníků za svobodu. Členu svazu Janu Hálovi (* 1937) vadí slovo „dovolená“ v názvu pořadu: „Rodiče mé židovské matky a její sourozenci odjeli na příkaz Heydrichovy administrativy rovněž ‚na dovolenou‘ do Terezína. Dědeček a babička tam zahynuli, teta a strýc skončili v Osvětimi.“
Hlad a vzpoura
První krizi rodina prožila hned druhý týden: potraviny docházely a starosta přivedl „na byt a stravu“ dvě ženy z města s dítětem. „Pracovat odmítaly, ale jídlo vyžadovaly, a ještě si myslely, že je budeme obsluhovat,“ rozčiluje se i po roce od natáčení šestnáctiletý Marek Lustyk. „Přiznávám, že jsem měl hlad po celou dobu natáčení.“
Potřeboval jíst víc než doma, na čerstvém vzduchu chutná, a on musel i fyzicky pracovat. Třeba běhat s kýbly pro vodu ze stráně: „Denně jich bylo potřeba pro zvířectvo a pro nás do kuchyně nanosit čtyřicet.“ Markův brácha Jakub, který při natáčení oslavil desáté narozeniny, dlouze přemýšlí nad otázkou INSTINKTU, jaké má teď doma povinnosti. Babička čeká, co z něj vypadne. „Luxuju,“ vyhrkne vítězoslavně Kubíček. „Jo? A co? Lednici?“ škádlí ho táta. V Beskydech Kuba pouštěl husy, krmil králíky, chodil na trávu, občas štípal dříví.
„A hledal jsem vajíčka. Slepice zanášely, potvory,“ posteskne si.
Krize vyvolaná kombinací fyzické práce a nedostatkem jídla vyvrcholila o týden později. „Měl jsem děsnej hlad, ale shnilý fazole jsem jíst nechtěl,“ říká malý Kuba.
„Čtyři dny jsme neměli chleba, pak postupně došlo všechno ostatní,“ vzpomíná babička Jarmila. Tehdy se osazenstvo samoty vzbouřilo.
„Nesnesl jsem pomyšlení, že moje děti a vnoučata mají hlad,“ vysvětluje dědeček Jiří. A Honza se zlobí: „Pak jsme zjistili, že děda si odpíral jídlo, tvrdil, že už se najedl při vaření, ale nebyla to pravda.“ Marek pak z každého nákupu část zásob schoval. Před rodinou i před štábem. „Nechtěl jsem, aby věděli, kolik čeho máme, aby nás zase nechtěli vyhladovět,“ vysvětluje.
Zákeřná svině
Hra se štábem pokračovala i v dalších těžkých situacích. „Podezírali mě, že četníky po nelegální zabíjačce jsem na ně poslala já, a dva dny se na mě škaredili,“ vybavuje si Zora. „Když jsme pak před kamerou zahrabali vysílačku pro odbojáře do dřeva, šel jsem ji po odchodu štábu schovat jinam. Nechtěl jsem, aby případná razie šla najisto,“ prozrazuje Honza.
Nejtěžší chvíle pro rodinu nastala, když gestapo odvedlo Honzu a Mildu, jediné dva fyzicky zdatné chlapy. Nahradit se je snažil Marek. „Mám trochu fyzičku z plavání a krav magy, ale přesto mi kráva při vyvádění na pastvu utekla. A prase mě při kydání hnoje pokousalo. To byla zákeřná svině,“ ulevuje si Marek. Tady naopak režisérka rodině ulevila: „Když jsme viděli, jak jsou ztrhaní a špatně snášejí odloučení, vrátili jsme Mildu a Honzu z kriminálu dřív, než jsme plánovali.“
Co byla pro rodinu hranice, přes kterou by nejel vlak? „Kdyby se opakovala situace s vyhladověním. A kdyby nám chtěli odvést děti do Reichu, jak vyhrožoval starosta a doktor,“ říká babička. A její dcera Ivana doplňuje: „I když nám bylo jasné, že na nucené práce je odvést nemůžou, nedala bych ani Marka, který by odloučení zvládl. Natož malého Kubíka. Ani na hodinu, natož na několik dní. To bychom z projektu odstoupili.“
Návrat do dětství
Rodina, která se nechala zavřít na dva měsíce na samotě v Beskydech, sklízela posměšky i uznání za odvahu a soudržnost. A to i od některých pamětníků. „Všichni se svých úkolů zhostili tak, že jsem občas pochybovala, jestli to nejsou herci. Bábinka Jarmila mi připomínala mou vlastní babičku. Obdivovala jsem i dva muže v nejlepších letech, jak si dovedli poradit s pracemi, jež pro ně asi nebyly zcela obvyklé,“ říká historička Milena Flodrová (* 1935). Líbilo se jí také, jak v seriálu „postupně houstla atmosféra – stejně tomu bylo v reálném protektorátním životě“. Rušivě naopak na někdejší historičku Muzea města Brna působily poznámky některých členů rodiny: „Tehdy už i dítě vědělo, co kde může říct a co nikoli, protože to mohlo mít osudové následky.“ To, že si rodina pouštěla pusu na špacír, vadilo i divákům. V diskuzích nechybí tipování, kdo by ve skutečném Protektorátu skončil s kulkou v hlavě nebo pověšený na nejbližší švestce. Třeba děda za zmíněný pohrabáč, který vzal na německého doktora. Nebo věčně vtipkující Honza Dočekal. „Nechtěl jsem se Němcům nebo kolaborantům vysmívat. Někteří z nás situace prožívali hodně emotivně, proto jsem se snažil těžké okamžiky odlehčit. Abychom se z toho nepodělali a neutápěli se v depresích,“ vysvětluje. „Prostě když jsem viděl, jak na dědu řve Němec ze dvou centimetrů, raději jsem zavtipkoval, než abych ho praštil,“ říká.
Jsi milionář, tak plať!
Rodině sice bylo jasné, že je nikdo nezbije ani nezabije, ale o emoce nebyla nouze. „Na většinu situací jsem reagovala, jako kdyby mě chtěli opravdu zastřelit. Když herci odešli a měla jsem o svých pocitech mluvit na kameru, už se to samozřejmě přesmyklo do reality,“ vzpomíná Ivana Lustyková.
Kolik chlapů by si vzalo dvouměsíční neplacené volno a vydalo se do neznáma s manželkou, puberťákem, malým synem, tchyní, tchánem a dospělým synovcem-vtipálkem? „O milionové odměně jsme nevěděli předem, jen jsme se zajímali, jestli nám produkce nějak nahradí mzdu, když jsme museli platit hypotéku a další poplatky,“ říká Ivana. „A zlaťáky jsme dostali až letos, na konci června, takže zatím jsme ani neměli čas poradit se, jak s nimi naložíme,“ doplňuje její muž.
„Musel jsem už několikrát platit za štamgasty v hospodě, když jsme ti milionáři,“ hlásí děda Jiří. Se závistí se rodina zatím nesetkala – pokud nepočítáme internetové diskuze, které pročítá hlavně babička – a v okolí měla ohlasy vesměs výborné. „Zastavují mě cizí lidi na ulici a obdivují, jak jsme to zvládli,“ usmívá se Jarmila. Obavy měla Ivana, protože měnila zaměstnání a začala učit na základní škole.
„O natáčení jsem tam nemluvila, byla jsem nová, netušila jsem, jak kolegyně přijmou, že učitelka takhle odhaluje soukromí a názory. Pak se seriál začal vysílat a žasla jsem, jak nám všichni fandili. Vyptávali se, jak jsme co prožívali, divili se, jak soudržná rodina jsme, a když viděli, že v nějakém díle jsme neměli třeba vajíčka nebo marmeládu, přinesli mi je,“ vzpomíná. „Moji druháčci to prožívali taky a ti, kteří se nesměli tak pozdě dívat na televizi, přiznávali, že se dívali tajně na počítači pod peřinou.“ Zájem dětí Ivanu přiměl k tomu, že ve škole po každém díle dělala besedy. Divila se, na jaké podrobnosti se jí žáci ptají. „I deváťáci, o kterých jsem si myslela, že něco takového jako televizní pořad o válce je od mobilů nezvedne.“ Ve výuce bude seriál využívat i pražský dějepisář Tomáš Stehno.
„Letos už jsme měli Protektorát probraný, příští rok úryvky zařadím mezi materiály, které používám, třeba z Židovského muzea nebo z památníku Lidice. Líbilo se mi, jak tvůrci využili filmové týdeníky, které spolu s komentářem úžasně přiblížily danou dobu. Třeba přídělový systém za Protektorátu a nutnost odvádět část sklizně armádě – to se v učebnici sotva zmíní,“ vysvětluje.
Zdůrazňuje, že pořad mohl být (a dál může, na internetu už má přes milion zhlédnutí) odrazovým můstkem, aby se o válce debatovalo. Sám je ročník 1978 a válku nezažili ani jeho rodiče.
„Babička byla totálně nasazená a až do své smrti v roce 1989 o tom nepromluvila.
Kdykoli se řeklo Německo nebo válka, uzavřela se. Je možné, že takový pořad by mohl pamětníky rozmluvit. Pak by mohli pomoct, aby se současné generace z historie poučily,“ doufá učitel Stehno.
A jakou dobu by tvůrcům poradil pro případné pokračování? „Těžko říct, z 20. století asi žádnou, jeden konflikt střídal druhý, vybral bych poklidnější čas.“
Nad stejnou otázkou se Zora Cejnková směje. „V Dovolené z Protektorátu jsem zpracovala vzpomínky mých prarodičů, kteří prožili válku jako obyčejní lidé na Vysočině. Téma jsem oprášila poté, co jsem natočila spoustu dokumentů, pracovala jsem na něm dva roky. Byl to první krok nového žánru, z dnešního pohledu vím, jak ho ještě lépe vyprofilovat. Pokud příležitost na další takový seriál přijde, využiju ji, jak nejlépe budu umět,“ odpovídá diplomaticky.
Producentka pořadu Lenka Poláková je konkrétnější: „Který jiný pořad může říct, že se dostal na titulní stranu New York Times? Nezpochybnitelným úspěchem projektu je jeho výběr na Creative Forum EBU, což je reprezentativní představení nejlepších formátů roku veřejnoprávních televizí Evropy (ČT se tam letos dostává poprvé), a zájem o nákup licence, zatím ze strany nizozemské televize. O pokračování uvažujeme, ale do jaké doby by naši současníci tentokrát šli, prozrazovat nebudeme.“
Doba tedy jistá není, jisté je jen to, že aktéři budou jiní, Dočekalovi–Lustykovi se už podobného projektu nezúčastní. „Nelitujeme, že jsme do toho šli, ale jednou to stačilo. Poslední týdny jsme odpočítávali dny,“ přiznává Honza Dočekal.
Blanka Kubíková 30.7.2015 Instinkt str. 48
