To nejhorší přišlo na konci války. Lidé byli k nepoznání, líčí pochody smrti pamětníci
Vysílení, hlad, zima a svévolné vraždění. Druhá světová válka už se pomalu chýlila ke konci a nacisté potřebovali zahladit stopy svých zvěrstvech. Vězně v nelidských podmínkách, často za mrazu a bez dostatečného oblečení a jídla, hnali na vyčerpávající pochody do vzdálených táborů. Pochody smrti blíže přibližuje text, který vznikl ve spolupráci s Pamětí národa.
V červnu 1944 vydal velitel SS Heinrich Himmler směrnici o evakuaci a likvidaci koncentračních táborů před postupující frontou. Vycházela z již dříve přijaté politiky spálené země, podle níž na územích, odkud se nacisté stahovali, neměly být nepříteli ponechány pokud možno žádné využitelné zdroje – proviant, suroviny, průmyslová zařízení a ani zajatci, potenciálně využitelní jako pracovní síla nebo vojáci. Kromě toho tu byl zřejmý záměr zamést stopy po masovém vyhlazování, ke kterému v táborech docházelo. Velitelé měli za každou cenu zabránit tomu, aby se vězňové, hlavní svědci nacistických zvěrstev, dočkali v táborech osvobození. Vězni, které již nebylo možné „odtransportovat“, měli být zastřeleni a tábory zapáleny či vyhozeny do povětří.
Evakuace neznamenala záchranu
V závislosti na posunech fronty tak byly tábory postupně „evakuovány“ – řečeno nacistickým eufemismem, který tak jako v jiných případech i zde zastíral pravou podstatu věci. Nešlo totiž o žádnou záchranu, ale naopak o cílevědomé pokračování genocidní politiky. Vězni tábory opouštěli jen proto, aby mohli být dál vražděni.
Více zde
