Tomáš Masaryk ve Svaté zemi
Před devadesáti lety se první československý prezident vydal inkognito na svou nejdelší zahraniční cestu
Před devadesáti lety navštívila první hlava demokratického státu Svatou zemi. Výprava československého prezidenta Masaryka do Egypta, Palestiny a Řecka, která zabrala 79 dní, byla nejexotičtější cestou, již uskutečnil ve své funkci. Jejím výsledkem však byly pochybnosti, zda se sionistický projekt, jehož byl Masaryk příznivcem, může uskutečnit.
Jeruzalém, pátek 8. dubna 1927, devět hodin a tři minuty ráno. Ze salonního vozu připojeného k expresu z egyptské Kantary vystupuje za hustého deště štíhlý a elegantní Evropan, který rozhodně nevypadá na svých sedmasedmdesát. Doprovází jej tucet dalších osob obojího pohlaví v cestovních oděvech. Kdyby ho snad policisté tehdejšího britského mandátního území Palestina chtěli legitimovat, dozvěděli by se z jeho dokumentů, že jde o anglického džentlmena Thomase George Marsdena. Úředníci ovšem dobře věděli, kdo pod tímto inkognitem cestuje: československého prezidenta proto na nádraží vítá zástupce britského vysokého komisaře plukovník Symes a starosta města Rághib Bej an-Našášíbí. Masaryk pak s doprovodem odjel do hospicu NotreDame de France a kromě patriarchy latinské církve Msgr. Barlessina již toho dne nikoho nepřijal. Podle zápisků prezidentova tajemníka Vladimíra Kučery Masaryk cestou do Jeruzaléma nastydl a celý první den musel odpočíval.
Prezident nomád Masaryka můžeme označit za prezidenta nomáda. Cestoval hodně, a to zejména po Československu. Na Pražském hradě úřadoval většinou jen ve čtvrtek a pátek, zbytek času trávil v Lánech. V letech 1923–1933 pobýval pravidelně několik měsíců v roce na zámku v Topoľčiankách, nejčastěji od srpna do října. Naopak v červnu pracoval několik týdnů ze Židlochovic, i když tento moravský zámek mu na rozdíl do Lán a Topoľčianek k srdci moc nepřirostl. Každý rok navíc podnikal spanilé jízdy do různých krajů. „Nemám svého domova, jak jiní občané,“ psal Masaryk své přítelkyni Oldře Sedlmayerové v květnu 1929. „Říkám si někdy, že mým domovem je republika celá, ale to je výklad k uchlácholení.“
V letech 1921 a 1922 nabíral prezident síly po vážné nemoci na ostrově Capri, kde pobýval už před válkou. První pobyt byl dlouhý 83 a druhý 70 dní. Cesta na Blízký východ v roce 1927 neměla zdravotní, ale primárně vnitropolitické důvody. Masaryk se chtěl před třetí prezidentskou volbou vzdálit z Prahy: „Zůstávám schválně tak dlouho na cestách, abych jim ukázal, že volba prezidenta není mou věcí, ale jejich,“ řekl před odjezdem kancléři Přemyslu Šámalovi.
Cestou do Palestiny měl Masaryk podobný doprovod jako při svých cestách na Capri. Součástí výpravy byla dcera Alice se svou sekretářkou Renée Mladějovskou a komornou, bývalá snoubenka Milana R. Štefánika a prezidentova blízká přítelkyně markýza Giuliana Benzoni, prezidentův osobní lékař Adolf Maixner, sekretář Vladimír Kučera a komorník Josef Hůza. O Masarykovu osobní bezpečnost dbali dva policisté: vrchní inspektor Lehrer a inspektor Maršík. V průběhu cesty se k výpravě na nějaký čas připojovali českoslovenští diplomaté i další osoby: průvodcem po vykopávkách v Luxoru byl egyptolog Jaroslav Černý, výklad k řeckým památkámpodal profesor německé univerzity v Praze Camillo Praschniker.
Přestože cesta byla soukromá, absolvoval Masaryk řadu neoficiálních politických jednání. Nejprve v Bernu navštívil švýcarského prezidenta a pak se v Ženevě účastnil jednání Rady Společnosti národů a jednal s řadou evropských státníků, například s francouzským ministrem zahraničí Aristidem Briandem či jeho německým protějškem Gustavem Stresemannem. VKáhiře byl přijat králemFuádem, s nímž se sešel již před válkou ve Vídni – egyptský monarcha byl velkým milovníkem Karlových Varů, které navštívil dvanáctkrát, o dva roky později přijede do Prahy na oficiální návštěvu. V Palestině se Masaryk setkal nejen s britským vysokým komisařem lordem Plumerem, ale také s náboženskými i politickými předáky židovských, arabských i křesťanských komunit.
Zamračeně nevšímavé sochy Itinerář cesty známe díky deníkovým zápiskům Vladimíra Kučery a telegramům, které prezidentův sekretář posílal do Prahy. Do Egypta odcestovala výprava z Marseille 22. března na parníku Mariette Pacha. Z Alexandrie jel Masaryk přes Káhiru do Asuánu a odtud do Luxoru. Do Káhiry se vrátil 3. dubna a o čtyři dny později pokračoval přes Suez a KantaruEast, kde byla výchozí stanice palestinských drah, přes dnešní Gazu a Tel Aviv do Jeruzaléma. Ve Svaté zemi absolvoval prezident klasický turistický program, během něhož navštívil nejznámější židovské, křesťanské i muslimské památky a byl přijat také zástupci všech významných náboženských skupin. Jeho zájem se ale neomezoval jen na historii: navštívil několik kibuců a setkal se se sekulárními i ortodoxními Židy pocházejícími z Československa. Zatímco v Egyptě cestoval prezident hlavně salonním železničním vozem, v Palestině, kde byly vzdálenosti kratší, využíval častěji automobil. 15. dubna odjel Masaryk s doprovodem zpět odAlexandrie, odkud následující den odplul parníkem Boulac do Pirea. V Řecku uskutečnil další turistické kolečko po nejvýznamnějších antických památkách, několik dní se také plavil podél Peloponésu na jachtě. 30. dubna odcestoval parníkem Lamartine zpět do Marseille, kde přistál 4. května. Další tři týdny pak strávil odpočinkem v Beauvallonu, odkud vyjížděl na výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí. Do Lán se vrátil 27. května, dva dny před prezidentskou volbou.
Tváří v tvář staroegyptským a biblickým památkám si Masaryk uvědomil to, co nejeden západní cestovatel před ním i po něm: cizost těchto civilizací. V Luxoru řekl: „Je to všechno jakoby unaveno věkem a námi, dotěrnými turisty. Ty sochy a sloupy jsou zamračeně nevšímavé. Těším se do Řecka, tam s tím kamením máme společnou řeč a budeme si rozumět.“ Podobně líčil prezident své dojmy v dopise premiérovi Antonínu Švehlovi: „Egypt i Palestina jsou zajímavé, ale únavné proto, že jsou mně nové; celé naše učení je založeno na antice, o Egypťanech, Židech a Arabech toho víme málo.“
Po Izraeli prezidenta doprovázel bývalý knihovník pražské univerzitní knihovny Hugo Bergmann, který je také autorem nejrozsáhlejší publikované vzpomínky na celou návštěvu. V židovské národní a univerzitní knihovně se Masaryk podle Bergmanna zajímal nejen o staré rukopisy, ale také o porodnost a dětskou úmrtnost židovského a arabského obyvatelstva. „Stále a stále dotazoval se Masaryk po statistice porodů a úmrtnosti dítek a po rozmnožení židovského obyvatelstva,“ vzpomínal s odstupem několika let Bergmann. „Tato otázka nebyla nijak náhodná. Plynula ze zvláštního pojetí prezidentova ve vztahu k židovské domovině národní. Masaryk si tuto židovskou národní domovinu bez pochyby oblíbil. (...) Avšak zároveň spatřuje svým kritickým a realistickým zrakem obtíže, za nichž se děje onen pokus o vystavění židovské pospolitosti: především obtíže politického soužití s Araby, jichž národní vědomí v Palestině a v zemích sousedních ode dne ke dni sílí. (...) Masaryk viděl ty svízele arabského problému již v oné době, kdy sami sionisté si jich nechtěli uvědomit...“
Své dojmy ze Svaté země pak Masaryk po návratu domů shrnul v rozmluvě s redaktorem Prager Tagblattu těmito skeptickými slovy: „Je zajímavé a velkolepé, co se tam podniká Židy, a má to vše vyhlídku na zdar, protože je nejen nadšení, ale asi i dostatek prostředků po ruce. Obtížný problém však spatřuji v tom, že Židé asi sotva kdy nabudou majority v té zemi. Proti číselné převaze Arabů se asi sotva kdy dá co udělat.“ „Podívejte se na moje ruce“ Je velice obtížné odpovědět na otázku, zda „útěk do Egypta“, jak Masarykovu cestu na Blízký východ nazval historik Jiří Kovtun, přispěl k prezidentovu znovuzvolení. Při volbě v roce 1927 dostal Masaryk vůbec nejméně hlasů ze všech, v nichž se počítaly (první volba v roce 1918 byla aklamační). Jen o třináct hlasů překonal nutnou třípětinovou většinu volitelů, poslanců a senátorů, předepsanou pro první kolo, z čehož vyplývá, že bez 26 hlasů opozičních německých sociálních demokratů by neprošel: prezident přitom předem dával najevo, že případného druhého kola by se neúčastnil.
Za Masarykovým úspěchem stál především loajální a zásadový postoj předsedy vlády Antonína Švehly. Pokud by Švehla o post prezidenta projevil zájem, s velkou pravděpodobností by byl zvolen. Premiér na podobné nabídky reagoval slovy „neslyšel jsem, že by Masaryk umřel“. Schůzku výkonného výboru své agrární strany, na níž se volba prezidenta řešila, prý začal těmito slovy: „Zahajuji poradu, k níž vás všechny vítám. Podívejte se však napřed na tyhle moje ruce. Těma dám pořádných pár facek každému, kdo jenom cekne, že máme volit za prezidenta někoho jiného než Masaryka.“
Antonín Švehla pak Masaryka 27. května 1927 doprovázel v kočáře, který prezidenta vezl z Hradu do Rudolfina, kde se volba konala. Její výsledek byl především výsledkem premiérovy politické práce.
Fotografem byl prezidentův komorník Masarykovu cestu do Egypta, Palestiny a Řecka nám přibližuje asi stovka snímků dochovaných v různých archivech. Doposud se v odborné literatuře uvádělo, že autorem byl někdo z Masarykova doprovodu. Při přípravě tohoto článku byl v Archivu Kanceláře prezidenta republiky objeven dokument, který jako jednoznačného autora fotografií určuje prezidentova komorníka Josefa Hůzu (1. 3. 1879 – 14. 2. 1938). 1. Prezident Masaryk s doprovodem v Betlémě, sobota odpoledne 9. dubna 1927. 2. Karikatura Tomáše Masaryka, která vyšla v řeckých novinách v Káhiře během jeho pobytu v Egyptě. 3. U řeky Jordánu, pondělí 11. dubna 1927 dopoledne. 4. Po Svaté zemi se prezident s doprovodem dopravovali automobily. 5. V jeruzalémské čtvrti Mea Šearim v doprovodu slovenského rodáka rabína Sonnenfelda. 6. Na blíže neidentifikovaném místě. FOTO JOSEF HŮZA – ARCHIV KANCELÁŘE PREZIDENTA REPUBLIKY (1, 3), ARCHIV NÁRODNÍHO MUZEA, HRADNÍ FOTOARCHIV (4, 5, 6). KARIKATURA POCHÁZÍ Z NOVIN, KTERÉ DO PRAHY ZASLALO ČESKOSLOVENSKÉ VYSLANECTVÍ V KÁHIŘE.
Je zajímavé a velkolepé, co se tam podniká Židy, a má to vše vyhlídku na zdar, protože je nejen nadšení, ale asi i dostatek prostředků po ruce. Obtížný problém však spatřuji v tom, že Židé asi sotva kdy nabudou majority v té zemi. Tomáš G. Masaryk 1927
8.4.2017 Lidové noviny str. 24 Orientace
PETR ZÍDEK
