Transport umělců do Osvětimi před 80 lety nepřežili skladatelé Haas, Krása či Ullmann a další
Hlavní události jara a léta 1944, kterým byl za druhé světové války v Evropě postup sovětských vojsk a invaze západních spojenců ve Francii, utvrdily nacistické vládce v protektorátu v plánech na likvidaci židovských vězňů v terezínském koncentračním táboře. Během jednoho měsíce bylo od 28. září do 28. října z terezínského ghetta odvezeno do vyhlazovacího tábora v Osvětimi v 11 transportech 18.402 lidí, z nichž se osvobození dožilo necelých deset procent. Jedním z transportů do Osvětimi byl tzv. umělecký transport Er z 16. října 1944, ve kterém byli tři známí skladatelé Hans Krása, Pavel Haas a Viktor Ullmann, dirigent Karel Ančerl, klavírista Gideon Klein, herec a divadelní režisér Gustav Schorsch, skladatel a pianista Rafael Schächter, výtvarník František Zelenka či výtvarník a básník Petr Kien. Nikdo z těchto známých umělců kromě Ančerla nepřežil, z 1500 deportovaných v transportu Er zahynulo 1372 osob. Před 80 lety, 17. a 18. října 1944, zahynuli v osvětimských plynových komorách Haas, Ullmann i Krása.
Nacisté si koncem léta 1944 byli vědomi toho, že by se jim Židé věznění v terezínském ghettu mohli v mezním případě postavit na odpor. Právě tato obava byla signálem k plánování odstranění „českého živlu v Terezíně“. K zastření plánů nacistům výborně posloužila červnová návštěva delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně a pak zejména zpráva o inspekci sepsaná Mauricem Rosselem. V ní bylo zmíněno, že Terezín je „konečným táborem“, ze kterého nejsou posílány transporty na východ. „Řekněme, že náš úžas byl obrovský, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem. Toto židovské město je skutečně udivující,“ stálo v pochvalné zprávě Rossela po prohlídce Terezína v červnu 1944. Také srpnové Slovenské národní povstání potvrdilo nacistům nutnost „vyřešit“ bezpečnostní situaci v Terezíně, neboť povstalci na Slovensku osvobodili mnoho židovských pracovních táborů a získali bývalé vězně na svoji stranu.
Samotná realizace záměru nacistů v Terezíně byla nakonec odsunuta až na konec září, neboť v ghettu ještě v srpnu a v září probíhalo natáčení propagandistického filmu s názvem „Terezín. Dokumentární film z židovského sídelního území“, známějšího pod neoficiálním názvem Vůdce daroval Židům město. Cílem tohoto lžidokumentu bylo rozptýlit pochybnosti o utrpení Židů v Terezíně a ukázat, jak zde dobře žijí. „Bohatě zásobená ústřední knihovna obsahuje naučnou i krásnou literaturu a splňuje nejnáročnější požadavky“ či „Hudební představení jsou oblíbená u všech vrstev obyvatelstva. Na koncertě zazní dílo židovského skladatele žijícího v Terezíně,“ zaznělo například ve filmu. Film nebyl nikdy uveden do distribuce a zachovala se z něj pouze torzo.
Ve skutečnosti se bývalé vojenské město severně od Prahy už dávno proměnilo v koncentrační tábor. Jeho hlavní účel, přinejmenším od konference ve Wannsee v lednu 1942, byl jasný: sloužil jako tranzitní tábor pro transporty k vyhlazení, zejména do Osvětimi.
Židovští hudebníci zde ale mohli komponovat, zkoušet i skládat, i když v těch nejextrémnějších podmínkách. Patřili k nim Pavel Haas, Victor Ullmann a Hans Krása, tři skladatelé, kteří byli na mezinárodní hudební scéně známí již před rokem 1933. Měli k dispozici velké množství hudebníků, zpěváků či instrumentalistů, nacisté totiž umožnili židovské táborové správě pořádat v Terezíně koncerty, divadelní a operní představení.
Žádná ze skladeb, které Pavel Haas v Terezíně vytvořil, se nedochovala, ale jeho kolega Ullmann, který v táboře působil také jako hudební kritik, popsal koncert, na němž zazněla jeho hudba: „Haasova hudba je hravá, průzračná, zajímavá.“
Opera Viktora Ullmanna Císař Atlantidy, jakási alegorie diktatury zkomponovaná v Terezíně na libreto výtvarníka a básníka Petra Kiena, byla zakázána (premiéru měla až v roce 1975 v Nizozemsku), ale řada dalších děl zde byla uvedena poprvé. Týkalo se to zejména komorní hudby, například Ullmannovy klavírní sonáty číslo 7.
Jedním z nejúspěšnějších děl v Terezíně byla dětská opera Hanse Krásy Brundibár na libreto Adolfa Hoffmeistra. Hra o odporu dvou sourozenců proti bezcitnosti světa dospělých měla premiéru pouze v ghettu – a dočkala se 52 repríz. Závěrečná scéna je zachycena v onom propagandistickém filmu.
Při jejím nastudování pomáhal i skladatel a pianista Rafael Schächter, velký organizátor hudebního života v Terezíně. Ten zde nastudoval celou Smetanovu Prodanou nevěstu, Mozartovu Figarovu svatbu a Kouzelnou flétnu, Smetanovu Hubičku či Verdiho Rekviem. Studium Rekviem ale mělo tragický podtón, neboť dvakrát nacisté jeho sbor zařadili do transportu, teprve třetí sbor skladbu opravdu předvedl.
Koncem září ale začaly v Terezíně velké deportace a 16. října 1944 byli do Osvětimi odvezeni i tři nejznámější čeští skladatelé, kteří byli o několik dní později zavražděni v plynových komorách. V Osvětimi v říjnu zemřel i Kein a Zelenka, pochod smrti z Osvětimi nepřežil v lednu 1945 Schächter a Gideon Klen a Schorsch zemřeli za nejasných okolností během likvidace jednoho pobočného osvětimského tábora také v lednu 1945. Z tzv. uměleckého transportu Er vyvázl zázrakem sérii šťastných náhod kupříkladu Karel Ančerl, který v Osvětimi přišel o rodiče, ženu i šestnáctiměsíčního syna a jenž se konce války se dočkal v táboře Friedland ve Slezsku.
Více zde
