Zemřel Viktor Wellemin
Dne 19. srpna 2020 zemřel ve věku 97 let válečný veterán Viktor Wellemin.
Narodil se 24. března 1923 v pražské židovské rodině, otec byl válečným invalidou z první světové války. Viktor byl se starším bratrem Adolfem (Adou) členem plaveckého klubu Hagibor, chodili cvičit do Makabi a zároveň se scházeli s přáteli v sionistické polovojenské organizaci Betar. Po skončení školní docházky byl Viktor praktikantem v rodinné firmě na výrobu malířských barev a současně chodil do večerní obchodní školy. V říjnu 1939 spolu se svým bratrem na popud rodičů, kteří si byli vědomi hrozícího nebezpečí, opustili republiku. Tehdy se na Masarykově nádraží viděl s rodiči naposledy, byli zavražděni v Malém Trostinci roku 1942. Bratři Wellemínové chtěli odjet do Palestiny, byla tam i odeslána bedna s jejich věcmi, ale nejspíš se ztratila. Cesta trvala několik měsíců, zprvu na výletním parníku, kterým pluli po Dunaji z Komárna, pak na vlečné lodi Spirola, která ovšem byla zadržena rumunskými žandáry a musela v deltě řeky přečkat zimu. Na jaře jim přistavili tureckou vyřazenou loď Sakaria, kterou však zadrželi Britové a donutili doplout do Haify, kde byli cestující rozděleni a do roku 1940 internováni v táborech Atlit a Sarafand. V srpnu byl Viktor propuštěn, pracoval v kibucech, kamenolomu, zaléval pomerančové háje. Když se roku 1942 objevila výzva, aby se Češi a Slováci hlásili do armády, Viktor a Adou se přihlásili a proděli výcvik v poušti poblíž Jericha. Následně se Viktor připojil ke své jednotce 11. čs. praporu východního v Tobruku, kde byl u protiletadlové jednotky podavačem u kanonu Boforce; bratr byl motospojka. Z Tobruku byli po dobrodružné okružní plavbě kolem Afriky přemístěni v srpnu 1943 do Anglie. V roce 1944 se Viktor zúčastnil slavného vylodění spojeneckých vojsk v Normandii a s frontou se dostal až k Dunkerque hájeného Němci. „Vylodili jsme se jako druhá vlna, takže těch nejprudších bojů na pobřeží jsme se nezúčastnili,“ vzpomíná Viktor Wellemín. „K výročí republiky, 28. října, jsem se s několika kamarády přihlásil k bojové akci, útoku. Když jsme se přiblížili k místu, kde byli Němci, dokonce jsme slyšeli, jak spolu mluví. Hodil jsem granát, ale neudělal předepsaný přískok, nýbrž jsem zalehl. To mi zachránilo život. Klečel jsem totiž přímo na mině. Po chvíli explodovala a já jsem se vznášel mezi nebem a peklem. Letěl jsem vzduchem takových osm metrů a dopadl do živého plotu. Hlavní zásah jsem schytal do zadku, nohy a ruky. Dva židovští kluci z našeho družstva tam zůstali.“ Odvezli ho do kanadské nemocnice, pak do Anglie. Jako rekonvalescent byl pak u náhradního praporu, s nímž se po skončení války vrátil domů. Že rodiče a mnoho příbuzných během války nepřežili, se dozvěděl až tady. V hodnosti svobodník, kterou, jak vzpomíná, dostal jen díky zranění, protože na Středním východě se nepovyšovalo, byl propuštěn z armády. vystřídal několik zaměstnání. Po odchodu do důchodu dělal na Novém židovském hřbitově šámese a pořídil soupis všech nápisů „in memoriam“ včetně počítačové evidence hrobů.
Byl aktivním členem sportovního klubu Hakoach, který na jeho počest nazval turnaj raketových sportů Viktorcup, členem Spolku židovských odbojářů a vojáků.
Za své zásluhy obdržel mj. medaili Za chrabrost, britské vyznamenání Africa Star nebo Záslužný kříž ministra obrany ČR II. stupně.
Rozloučení proběhne v pátek 21. 8. ve 13:00 na NŽH, Praha 3.
Nechť je jeho duše přijata do svazku živých.
