Dita Krausová o osvobození Bergen-Belsenu: Necítila jsem nic. Maminka mi poradila, ať jen lížu cukr
Tísíce vězňů, včetně skupiny žen, které tam přišly po otrocké práci v Hamburku, několik dní předtím přestaly dostávat jedinou porci polévky za den a dozorci je přestali svolávat na ranní apel. „V posledních dnech před osvobozením umírali houfně další a další lidé. Nebylo, kdo by je pohřbil. Tam, kde zemřeli, zůstali ležet,“ vzpomíná pro Český rozhlas Plus Dita Krausová, jedna z vězenkyň.
Jaké to bylo před příchodem Britů?
Jelikož nebylo co jíst a nebylo co pít, oni totiž taky zavřeli vodu, lidé už neměli sílu. Seděli buď v ubytovnách, které byly bez postelí, jenom tak na zemi, anebo venku a umírali. Měli úplavici, chtěli se dostat na latrínu. Nedošli tam, upadli a zemřeli...
Jako šestnáctiletá mladá žena jste viděla denně umírat lidi. V posledních dnech před osvobozením to byly tisíce mrtvých. Co jste přitom prožívala?
Už když jsme tam přišli, byla tam nepohřbená těla. Hory nepohřbených těl, většinou nahých. Během posledních dnů, které jsme tam strávili před osvobozením, umírali houfně další a další lidé. Nebylo, kdo by je pohřbil. Tam, kde zemřeli, zůstali ležet. Pamatuju si, že když jsme vyšli z budovy, kde jsme spali, museli jsme překračovat mrtvá těla..
Dokáže si člověk proti tomu vytvořit vnitřní obranu, aby takovou životní zkušenost zvládl?
Rozhodně existuje vnitřní obrana. Tělo se snaží udržet sílu. Mentálně jde taky o úkaz, kdy člověk ztrácí schopnost cítit. Není smutek, není radost, člověk se ani nesměje, ani nepláče. Je to takové strnutí od všech emocí.
Vlastně i moment osvobození jste prožívala tak trochu bez emocí, s vědomím, že dostanete najíst. Jenže ani s jídlem to nebylo snadné...
V londýnském Royal Museum jsem viděla snímek, jak vojáci mluví přes plot s vězeňkyněmi, které ještě nemohly ven. Usmívají se, mají veselé obličeje.
To musela být děvčata, která tam přišla úplně ke konci. Ještě se mohla usmívat. Já, když jsem byla osvobozená, jsem necítila nic víc než jakousi úlevu, že teď už bude líp...
Maminka vám a vaší kamarádce doporučila, abyste nejedly moc velké porce. To jste dodržely. Možná to vám zachránilo život?
Když vojáci viděli ten hlad, začali rozdávat ze svých přídělů, z konzerv. Lidé, kteří jedli tohle jídlo, dostali samozřejmě úplavici a zemřeli na to. Moje maminka měla zkušenost z první světové války a doporučila nám, ať nic z toho nejíme.
Dali nám také sušené mléko a sáček cukru. Maminka nám řekla, ať to lížeme, ale taky ne všechno najednou, jednou za hodinu ať lížeme to sušené mléko a cukr.
A takhle jsme to překonaly a nedostaly jsme úplavici. Ohromně rozumná rada...
Mezitím jste začala tlumočit pro britské osvoboditele a měla jste vlastně už i trochu společenský život. Jak vypadal?
Spolu s námi se z lágru vystěhovali další žijící. Vypukl tyfus a nás přestěhovali do nějakých kasáren. Tam už jsme dostali normální postel se slamníkem, s dekou a prostěradlem. Rozdávali nám jídlo a pomalu jsme se zotavovali.
Pocit hladu, i když jsem byla syta, jsem ale měla pořád. Tetička, která mě pak přijala k sobě, mi nechala doma chleba a maso, abych si vzala, a než přišla z práce, snědla jsem třeba bochník chleba. Ten hlad nebyl v žaludku, ten byl v hlavě...
Co by měl vědět dnešní šestnáctiletý člověk, který žije v hojnosti, o válce, aby rozuměl tomu, co jste prožila vy a mohl to předat dalším generacím?
Nabádám svoje pravnuky, aby si nedávali na talíř víc, než ví, že sní, ale nemůžu je k tomu přesvědčit. Vždycky nechávají zbytky jídla, a je toho na talíři spousta, babička to vyhazuje. Trpím, když to vidím...
Ve světě se dál objevuje antisemitismus. Jaká je z vašeho pohledu prevence? Co pomáhá lidem, aby nezačali nenávidět?
Myslím, že není nic, co pomůže proti antisemitismu. Vidím, že mnoho lidí na světě nevěří, že byly koncentráky, kde se zabíjeli lidé, Židé.. A mám obavu, že to potrvá... Ale pozoruju jednu věc: čím vzdělanější lidé jsou, tím méně jsou antisemité.
autoři: Martina Mašková , kac
Více zde
